Tak to sme posr*li - Lednice Běhej lesy

Závod Běhej lesy Lednice 42 km - 11.10.2025 

Běhej lesy Lednice jsem běžel poprvé, překvapila mě pohodová atmosféra a fajn trasa. Na rozdíl od ostatních závodů ze série Běhej lesy je tato trať převážně rovinatá. Ze série běhů v kopcích a v přírodě si maraton v Lednici vzal pouze to, že se běží v naprosté většině přírodou - a jak jsem zjistil na vlastní kůži, tak pro mě bylo té přírody místy až příliš.

Sladká nevědomost před závodem

Číslo jsem se startovním balíčkem vyzvedl den předem, takže v den závodu jsem šel už s klidem na start. Z hotelu to bylo asi dva kilometry a cestou jsem potkával a zdravil lidi, kteří poběží se mnou. Start na 42 km byl v 8:30, všechny další závody Běhej lesy Lednice startovaly o dost hodin později, takže kdo měl na sobě dres a číslo, byl můj člověk.

S jedním takovým jsem se dal do řeči a jak už to tak bývá, padla otázka "Na kolik to vidíš?". Prý do 4 hodin, že by to chtěl stihnout. Rozloučil jsem se s ním, že "mě snad nebude někde přebíhat😅" a v duchu jsem si říkal, že ho vidím naposled, já to přece pod 4 hodiny dám úplně v pohodě.

Na startu probíhala nesmělá rozcvička asi 20-30 lidí a moderátorka se smála, že je nás tak málo, že se v těch lesích určitě poztrácíme.

Bude osobák? Kdybych já věděl...

Prvních 21 km jsem dal za 1h 49m. Držel jsem v pohodě tempo kolem 5:00 a říkal jsem si, jak bezvadně se mi běží. Záhy ale promluvila moje brutální neznalost a ignorance tratě. Z mapy jsem si předem vyčetl akorát to, že na ní nebudou kopce. Vzal jsem si tedy jako největší frajer svoje nejrychlejší boty - s vysokou podrážkou a karbonem. Což se pochopitelně záhy projevilo jako pěkná blbost.

Dostal jsem svou lekci

Zatímco první část závodu byla relativně zpevněná a široká cesta všech možných typů povrchu, tak v druhé půlce nastoupily častější přeběhy po polních cestách. Tady se okamžitě ukázalo, že vzít si čistě silničky byl drsný omyl, který se mi hned vrátil i s úroky. Na tom nerovném povrchu mi ty boty tak ujížděly do stran, že to přes kotníky šlo až do kolen. (A kolena jsou můj kryptonit.) Nejhorší úseky, kdy jsem opravdu trpěl, byly, když se běželo přes pole po vyjetých "kolejích" od auta. Dvě v trávě vnořené cestičky, úzké obě asi 10 cm a vzdálené od sebe tak, že běžet se dalo vždy pouze v jedné z nich - jedna noha přesně položená za druhou, jako po provaze. A jinak tráva. Boty mi najednou ujížděly na všechny směry a kotníky to vůbec nedávaly.

Kolem 30 km mě najednou strašně píchlo v koleni. Během chvíle se ozvalo i druhé koleno a já věděl, že tady můj závod v podstatě končí. A byl to konec nejen případného osobáku, ale jak jsem záhy zjistil, i původně "jasného" čtyřhodinového cíle.

Nemilosrdná strava a jak jsem ztratil tempo:

"Tak to sme posrali!"

Posledních asi 8 kilometrů závodu to bylo v podstatě jen o neustálém počítání, jaké tempo musí být, abych stihl dorazit do limitu 4 hodin. Matematické peklo. Ať jsem počítal jak jsem počítal, prostě to nevycházelo. Věděl jsem, že v kuse běžet nemůžu, takže nastoupil indián. Jenže ani ta část v běhu už nestála za nic.

Závěr v Lednickém parku (asi 2km?) už to bylo čiré zoufalství. Nechtěl jsem si připustit, že je to ztracené, ale realita byla jasná.

Jako třešinka na dortu je pak nekonečná cílová rovinka k vyhlídkové věži, kde se závodníkům chtěli organizátoři zřejmě pomstít. A nebo jim prostě nevyšly metry. Cíl sice dlouho vidíte (a slyšíte), ale samotná cílová rovinka je schovaná snad za 3 zatáčky a po proběhnutí každé z nich si říkáte - pane bože, to furt ještě není konec?