RunCzech Halfs je vlastně strašně jednoduchý projekt. Stačí během 36 měsíců objet pět půlmaratonů po republice a za odměnu dostanete medaili. Vypadá to jako nevinná motivace pro běžce. Ve skutečnosti to znamená trávit víkendy několik hodin v autě, stát fronty na startovní čísla delší než na banány za komunismu, dobrovolně běhat v rozpálených městech a v mém případě si ještě pravidelně dokazovat, že neumím odhadnout tempo ani vlastní fyzičku.
Celá série začala jako docela nevinný nápad. Prostě objet republiku, něco si zaběhnout a mít hezkou medaili. Jenže pak přišly osobáky, krize, vedra, otočky kolem kuželů, kličkování mezi tisíci běžců a momenty, kdy jsem regulérně přemýšlel, jestli se místo do cíle nedoplazím rovnou k sanitce.
A protože každý závod měl vlastní způsob, jak mě ponížit, zaslouží si každý i vlastní kapitolu. 🤷♂️
Níže ke každému závodu reportáž:
České Budějovice: Když hon za medailí začal v rozpáleném městě
První zastávka celé série mě zavedla do Českých Budějovic. Dlouhá cesta přes republiku, bouřka při příjezdu, večerní start v tropickém vedru a trať plná nekonečných otoček vytvořily kombinaci, na kterou se nezapomíná. Přesto právě tady padl první osobák a zároveň vzniklo podezření, že RunCzech Halfs možná nebude úplně nejrozumnější nápad. Jenže když už člověk jednou vyjede šest hodin autem kvůli jedné medaili, začne si uvědomovat, že běhání už dávno není jen o běhání.
Ústí nad Labem: Den, kdy jsem si myslel, že jsem chytřejší než počasí
Ústí mělo být další krok směrem k pětimedaili. Místo toho přišla jedna z nejtvrdších lekcí, jakou jsem na půlmaratonu dostal. Přepálený začátek, vedro, nekonečné vracečky a moment, kdy člověk poprvé reálně přemýšlí, jestli vůbec doběhne do cíle. Závod, který začal velkými plány na osobák, se postupně změnil v boj o přežití. A taky připomněl, že ignorovat varování zkušenějších lidí obvykle nebývá úplně nejlepší strategie.
Praha: Největší závod, největší chaos a osobák, který vlastně nebyl
Pražský půlmaraton byl úplně jiný svět. Tisíce běžců, dvouhodinová fronta na číslo, špatně zvolený startovní blok a neustálé kličkování mezi lidmi. Přesto všechno se běželo překvapivě dobře a dlouho to vypadalo na perfektní závod. Jenže pak přišlo bolestivé zjištění, že hodinky, tempo i realita si tentokrát úplně nerozuměly. Výsledkem byl možná nejabsurdnější osobák, jaký jsem kdy zaběhl.
Karlovy Vary: Závod, který měl být jen „na účast“
Do Varů jsem jel čtrnáct dní po maratonu s jasným plánem - nic nehrotit, přežít a odvézt si další medaili do série. Jenže běžecké plány mají zvláštní schopnost rozpadnout se během prvních pár kilometrů. Večer v lázeňském městě, úzké ulice plné běžců, boxování ve vracečkách a nakonec čas, který vůbec neměl vzniknout. Karlovy Vary mi připomněly, že i závod, od kterého člověk nic nečeká, může dopadnout úplně jinak.
Olomouc: Domácí závod, poslední medaile a zvláštní prázdno v cíli
Olomouc měla být velké finále celé série. Domácí prostředí, známé ulice, týmoví kolegové kolem mě a vidina prolomení vysněné hranice 1:40. Jenže místo triumfu přišlo rychlé vystřízlivění a únava ze všech předchozích závodů si vybrala účet právě doma. Přesto měl tenhle závod zvláštní atmosféru, protože tentokrát už nešlo jen o čas. Šlo o dokončení celé cesty. A možná i o první moment, kdy člověk po splněném cíli začne přemýšlet, co vlastně bude dál.
