Závod Běhej lesy Týmovka - 16.6.-18.6.2023
K Týmovce jsem se vlastně dostal omylem. Samotného by mě to asi nikdy nenapadlo řešit, ale kamarád vyhrál volný vstup a potřeboval do týmu další lidi. Tým může mít 2-4 členy, kteří si rozdělí jednotlivé štafety. Jediná podmínka byla, že nikdo nesmí běžet dva úseky za sebou a pro menší týmy je minimální vzdálenost v součtu 110 km s limitem 14 hodin. Sehnal mě a ještě jednoho kolegu.
Musel jsem kvůli Týmovce oželet start na Olomouckém půlmaratonu, protože probíhal ve stejný den. Ale chtěl jsem zažít něco nového a překonat určitou svou komfortní zónu. Tak jsem se tedy poslepu vrhnul do neznáma, vstříc novému dobrodružství.
Samotný závod
Závod se pořádal v CHKO Žďárské vrchy, start byl na louce u Milovského rybníka. Kolem široko daleko jen kopce, lesy a louky. Přijedeme večer a na druhý den po obědě se vyběhne. Dokud nebudeme mít hotovo celých 110 km, tak se bude běhat. Konec závodu nám střízlivým odhadem vychází někdy v noci na další den.
Počasí bylo hodně nejisté a mraky se dohadovaly, jestli a kdy začne pršet. Na červen ani teplota nic moc, přes den sotva ke 20 stupňům, v noci radši nechci vědět.
Spí se samozřejmě dvě noci ve stanu. To přece nemůže být problém. Myslel jsem si. Matně jsem vzpomínal na svoje mládí, kdy jsem byl na táboře. Upřímně - nepamatoval jsem si o stanování z dětství naprosto nic.
Papírově to tedy všechno znělo zvládnutelně. Prakticky to začalo skřípat hned první noc. První noc ve stanu jsem myslel, že zmrznu. Spal jsem schoulený jako skrčenec ve spacáku v mikině a s čepicí. Podlaha (louka) tvrdá, všechno tlačilo. Dlouho jsem nemohl usnout a přemýšlel jsem, jak jsem se do toho mohl nechat uvrtat. Musel jsem připustit, že všechna romantika z filmů o spaní ve stanech brutálně lhala. A když už jsem konečně někdy po jedné hodině usnul, vzbudili mě zase hned ve čtyři hodiny ptáci. Ne zpěvem, v tu chvíli to pro mě bylo dost nepříjemné řvaní. Začátek dne teda nic moc.
Závodní den
Protože se běžela štafeta a některé týmy měly až 8 členů, zbytek běžců trávil čas v areálu. Aby se zabavili, prakticky nonstop bylo něco na přilehlém pódiu. My, jako tříčlenný tým, jsme se moc nenudili a vycházelo nám všechno časově tak akorát. Jeden běží, druhý se chystá, třetí doběhl, tak regeneruje.
Ten, kdo zrovna běžel, dostal GPS se suchým zipem a ostatní ho pak mohli sledovat jako tečku na mapě s ostatními běžci na velké obrazovce. Což bylo fajn, nemuseli jsme si nastavovat žádné vlastní trasovací aplikace.
Vystartovalo se hromadně po obědě. Na mě vyšly 4 trasy - 4 km, 14 km, 3,5 km a 9 km. Dohromady tedy 30 km. Upřímně, já teda na kopce nejsem dělanej. Okamžitě jsem byl při svém tempu nejslabším článkem v našem týmu, ale nikdo to neřekl nahlas. 😅
Největší dobrodružství se pak odehrávalo k večeru. To už měli všichni tak nějak něco odběháno a ve tmě se razantně zvýšila šance zabloudit. Značení na dlouhých kilometrech bylo "tak akorát", takže člověk, který nedával pozor, mohl snadno minout odbočku. Stačilo, aby mu ostatní utekli, nebo naopak, aby se někdo spletl a všichni ostatní ho pak následovali se stejnou chybou.
Byli jsme svědky toho, jak se například pozdě v noci na mapě nějaký člen z jiného týmu vzdaloval naprosto opačným směrem od trasy a nedařilo se mu telefonem dovolat, aby mu to oznámili. Naštěstí se ale nikdo neztratil tak, aby z toho bylo drama.
Zkontrolovat čelovku před závodem? Kdo by se tím zdržoval...
Já sám jsem předvedl jako naprosto nepřipravený, když jsem vyběhl na svůj poslední výběh ve 22:45. Přede mnou bylo 9 kilometrů lesních cestiček přes kořeny stromů, bažinami podél rybníka, brutální černočerná tma... a čelovka mi po prvních pár kilometrech zablikala a rozloučila se.
Přes všechnu přípravu, co si vzít s sebou, co nezapomenout atd., jsem si neuvědomil, že čelovka nebyla nabitá. Nějakou dobu jsem ji přemlouval a vydržela vždy pár desítek sekund. To ale pro závod naprosto nestačilo. A když už najednou bylo jedno, jestli se vrátit, nebo to doběhnout, tak jsem se rozhodl závod dokončit.
A tak jsem to doběhl. V lese, v naprosté tmě a svítil jsem si telefonem 😵. Kdo to někdy zkusil, tak si asi udělá představu. Většího troubu pohledat. Navíc už byl závod tak rozjetý a lidi tak roztahaní daleko od sebe, že jsem většinu trasy běžel v těch lesích naprosto sám. Nemá smysl mi teď zpětně nadávat. Řekl jsem si už tehdy v duchu všechny nadávky, co jsem znal a vymyslel pár nových.
Doběhl jsem díky tomu v naprosto potupném tempu pár minut po půlnoci a počkal na kolegu, který ještě po mě udělal poslední svůj úsek. V 0:35 v noci jsme uzavřeli náš závod a dostali medaili. Za účast. 😅 Třetí z týmu dávno spal, protože jeho poslední běh vyšel před mým. Medaili jsme mu tak dali až ráno.
Týmovka jednou a dost?
Pokud někdo váhá, jestli do toho jít - a teď myslím hlavně nás, co běháme převážně městské závody a silnice - za mě jednoznačně ano. Týmovka je zážitek, který se někomu bez podobné zkušenosti velmi špatně popisuje a nedá se předat - musí se zažít. Opustíte běžný komfort, řešíte věci, na které nejste zvyklí, a zjistíte, že toho zvládnete víc, než jste si mysleli.
A že se ve dvě ráno v hrozné zimě sprchujete v maringotce s dalšíma dvěma chlapama na 1×2 metrech? I na to budete nakonec hrdí 😅
Zjistíte, že všechno jde. I bez toho pohodlí, na které jsme zvyklí.
Jen musí člověk najít odvahu se předem nepodělat.
