Závod Prague International Marathon - 5.5.2025
Srážka s realitou
Tři roky jsem obcházel fyzioterapeuty a ortopédy s tím, že mě často a hodně bolí pravé koleno. Každej měl nějakej nápad, proč mě to bolí, ale nikdo nedokázal s jistotou určit přesný důvod. Léčili mě elektrodama, cvičil jsem... A až v lednu 2025 jsem se dostal konečně na magnetickou rezonanci. Ta ihned prozradila, že mám naštíplý meniskus.
Debata ortopeda končila tím, že jestli s tímhle běhám běžně 20 km výběhy, tak ať si dál běhám. Že je to vlastně jedno. Řešit se to prý nebude, protože by to bylo zbytečně složité. A samo se to asi nezahojí, protože už to je dlouho a dávno by se to zahojilo. Tohle se údajně řeší tak, že se počká, až se to samo odštípne nebo praskne. Pak se jen "uklidí ten binec". Tahle operace je pak prý mnohem jednodušší, než tam teď vrtat.
Když jsem se s ortopédem loučil, řekl jsem mu, že mě čeká za 4 měsíce maraton. Protože viděl, že rozmlouvat mi to nemá smysl, rozhodl se mi dát aspoň jednu radu na cestu - zesílit a zhubnout. Silnější nohy a menší váha - to by prý tomu mohlo ulehčit.
A pokud to teda někdy praskne, ať se připravím na to, že budu na 4-6 měsíců vyřazenej z běhání. Co by to udělalo s tréninkem a fyzičkou, nechci radši domýšlet.
A tak začala má cesta k vytouženému osobáku na Pražském maratonu.
Změna a trénink
Že mám zhubnout, mi naznačovali všichni kolem už dávno. Přihlásil jsem se ihned na první instagramový hubnoucí kurz co na mě vyskočil. Začal jsem počítat kalorie a držel se všech rad, které jsem dostal. Zároveň jsem začal silově cvičit. Naštěstí jsem doma měl z dřívějších slabých chvilek nakoupené nějaké ty činky a taky hrazdu s lavicí. Stačilo tedy jen odklidit oblečení a z dočasného věšáku zase vytvořit cvičební vybavení.
Běžecký trénink jsem kompletně svěřil trenérovi. Za poslední rok jsme opakovaně překonali všechny moje osobáky, tak jsem měl i hodně naběháno a věřil jsem mu. (Stejně bych nevěděl, co jinak dělat. 😅)
Měsíc před maratonem jsem dělal maximum. Možná i ze strachu, že jestli to koleno nevydrží, tak si moc další (nejen) maratony hned tak nezaběhám. A možná jsem makal ze všech sil proto, abych zapomněl, že mi něco takového vůbec hrozí.
Bolest kolena totiž zapřičinila, že jsem jí po ty léta při běhu i při chůzi uhýbal a přenášel tak problém do celé pravé nohy. Takže mě noha bolela střídavě v podstatě od chodidla až po kyčel. Spousta tréninkových běhů končila vzkazem trenérovi "Kyčel začala bolet až po 20. kilometru, příště zkusím jiný boty".
Po mentální stránce jsem věděl, do čeho jdu. Maraton jsem běžel poprvé předchozí rok a trasu si pamatoval. Zároveň jsem jen za poslední rok odběhl bezpočet relativně důležitých závodů, takže jsem byl připravenej na stres před startem a na všechno to, co k tomu patří. Jen mi stále v hlavě visely obavy. Že jestli se něco během závodu s kolenem nebo kyčlí stane, bude to možná takový problém, že budu muset dojít pěšky. Nechtěl jsem riskovat běh přes bolest. (Zvlášť, když dobíhat do cíle znamená například i 10-20 kilometrů.)
Jen za dva měsíce těsně před startem jsem tedy postupně zhubl nějakých 5 kilo a snad i nabral trochu svaly.
Maraton
Do Prahy jsme s manželkou (morální podpora) dorazili den dopředu. Vyzvedli jsme moje číslo a zkusili si užít večerní ruch velkoměsta. Moc zábavnej ani společenskej jsem nebyl. Měl jsem nervy ze závodu a tak jsme to večer zabalili a šel jsem spát dřív než jindy.
Ráno jsem se vzbudil, dal si svůj první gel a hodinu pak chodil, poskakoval a vůbec testoval, jestli se mi opravdu nechce na záchod. Pak jsem dal svému doprovodu instrukce, kde mě po cestě v kolik hodin může potkat a vyrazil jsem na start. Naštěstí se v Praze pohyboval i náš společný kamarád, který mi dělal publikum minulý rok. Spojil jsem je s manželkou a doufal, že se na trati najdou a budou fandit společně. Aby se u toho všeho čekání moc nenudila.😵
Můj předpokládaný čas bylo dostat se pod 4 hodiny, takže ve startovním poli jsem dostal číslo skoro ke konci. U záchodků. Děsivý pohled na ty fronty a beznadějné výrazy běžců, kteří to nestihli pořešit na hotelu nebo doma. Po zahájení a odstartování závodu v 9 hodin jsme pomaličku postupovali ke startu a až v 9:14 jsem konečně mohl i já proběhnout startem.
Závod
Byl to můj už druhý maraton a znovu na stejné trase, takže jsem zhruba věděl, co mě čeká a na co si dát pozor. Měl jsem vypočítané tempo, abych se dostal pod 4 hodiny. Ale taky jsem měl za sebou rok naprosto jiného tréninku, než se kterým jsem běžel minule. A koneckonců i pár kilo dole.
Tempo jsem si nachystal pod 5:30. Předpokládal jsem, že 30-35 kilometrů dám v plánovaném tempu. Pak umřu a zbytek nějak doklepu těsně pod ty 4 hodiny. Aspoň tak to probíhalo minule.
Ale běželo se dobře a na začátku jsem se musel spíš brzdit. První dva kilometry jsem tlumil na 5:40. Cítil jsem, že to můžu pustit, že to vypadá dobře. I počasí nám přálo, nebyla ani zima ani vedro. Tak jsem tam zkusil držet tempo 5:20 s tím, že to třeba vyjde.
Hned asi kilometr po startu byly první záchodky. A u nich zase fronta. Něco příšerného. Děkoval jsem si v duchu znovu za svou pečlivou přípravu a taky za to, že kdykoli se nám chlapům chtělo, tak jsme si mohli odskočit do křoví po cestě. Na to, že to je městský maraton tam těch příležitostí bylo hodně.
Prvních 21 kilometrů jsem dal za 1:53 a dařilo se držet tepovku pod 150 tepů. Běželo se fajn, únava nebyla a relativně jsem si běh užíval. Čas mi udělal pochopitelně radost, protože pořád byla šance, že i když nedejbože trošku zpomalím, dostanu se stále pod vytoužené 4 hodiny.
Běžel jsem s hudbou ve sluchátkách a manželce na trase jsem diktoval zprávy, aby věděla, kde zhruba jsem. Protože Apple nepodporuje pro Siri češtinu, musel jsem všechno diktovat anglicky. Domluvili jsme se, že budu hlavně posílat, že nějakým bodem proběhnu za X minut apod. Jenže i to se dařilo jen s obtížemi. Když jsem zprávy zadýchaným hlasem diktoval, bylo kolem mě na trati pokaždé tolik ruchu a jiných zvuků, že Apple rozuměl, co sám chtěl. Každá zpráva pak znamenala, že jsem ji diktoval i na 3x. Na příště to musím ještě nějak dopilovat. Doprovod se totiž na trase nudí a často kouká všude možně. A pokud neví, že máte zrovna v následujících 5 minutách proběhnout, tak vás úplně přehlídne.
Co pět kilometrů jsem dával gel a měl jsem s sebou i vlastní vodu, tak nebylo třeba se nikde moc zdržovat. Občerstvovačky jsem používal hlavně, abych si umyl ruce zalepené od gelu a jako ukazatel kilometrů.
Něco bylo jinak
Největší zlom přišel na 30. kilometru. To bylo místo, kdy jsem se minule začal ztrácet. Je to dlouhá vracečka, část do kopce. Minule mě na tom místě povzbuzoval stejný kamarád s posměšným "narovnej se" a já v tu chvíli tenkrát už nemohl ani to. Tentokrát jsem ale místem proběhl a věděl jsem, že je všechno jinak. Žádný problém jsem nikde necítil. Ano, tepovka už v tu chvíli byla v průměru na zhruba 156 tepech, ale únava se pořád ještě nedostavila a běželo se mi stále docela dobře. Ve videu nahoře je to vidět ve 22. sekundě a je to místo, kde na mě mává kamarád a manželka tříská do hrnce. (Kde se tam ten hrnec vzal, netuším.😅)
No a tady mě zachvátila panika. Najednou jsem viděl podle hodinek, že nejenom budu pod 4 hodiny, ale že to bude třeba i deset minut pod 4 hodiny. S tím jsem zatím vůbec nepočítal. Následovaly klasicky nejhorší počty, co člověk může v tu chvíli řešit. Kolik kilometrů přesně zbývá? Jaké tempo musím udržet? Kolik je to minut? Neustále jsem přepočítával, jaký cílový čas mi vlastně vychází. Neustále jsem se pletl a neustále jsem to znovu a znovu přepočítával. Proklínáte v tu chvíli všechny, kdo vymysleli, že maraton je zrovna 42,195 kilometru. A že se tempo ještě ke všemu přepočítává přes 60 sekund. Proč to nemohlo být 40 km a třeba 100 sekund na minutu? Složitější už to být nemohlo. Je třeba si uvědomit, že toto řešíte v momentě, kdy vás zachvátí euforie, máte nedostatek kyslíku v mozku a když se na chvíli trochu víc zamyslíte, tak do někoho vrazíte nebo rovnou sami zakopnete.
Když jsem běžel na 37. kilometru po Libeňském mostu, tak jsem jen s úsměvem vzpomínal, jak jsem minulý rok spolu s ostatníma běžcema střídavě popobíhával a byla to tehdy spíš chůze. Tentokrát jsem měl pořád ještě dost v sobě na to, abych držel tempo 5:20. Ten rozdíl s minulým rokem byl obrovský. Od toho 30. kilometru bylo všechno letos úplně jinak.
Ale abych se jen nevychloubal (jde to se vychloubat tempem 5:20?😅) tak síly mi nakonec došly. Těsně před koncem, kdy se vyběhne z podjezdu před závěrečnou rovinku. Možná to bylo ovlivněno i tím, jak jsem zpanikařil z nečekaného času. Poslední kilometr jsem byl už jen na půl při smyslech a všechno co ve mě bylo jsem posílal do nohou. A když mi v cíli pověsili medaili, všechna ta nahromaděná a zapíraná únava na mě dopadla najednou. Zvedl se mi žaludek. Nechybělo málo a mohl se tady psát jiný závěr.
Maraton jsem si odběhl za 3:47:51. Můj předchozí čas byl 4:19:43, takže jsem se zlepšil o 30 minut.
A zase vlakem domů
Dlouho jsem se z toho osobáku vzpamatovával. Bylo to pro mě velký překvapení. Ne ani ten čas, ale celkově pocit z celého závodu. Minule jsem hodně kilometrů fakt umíral a byl rád, že jsem se dostal vůbec na takový čas. Tentokrát jsem měl v hlavě červa, který mě navrtával a jakoby brblal, že to příště vlastně může být ještě rychlejší.
Na cestě domů ve vlaku mi pak manželka říkala, že to asi pro mě bylo fakt náročný, že jsem v jeden moment poslal zprávu "F*ck off". Zarazil jsem se, že to asi něco špatně pochopila. Takhle běžně rozhodně nikomu nepíšu. Ukázal jsem jí telefon, aby se přesvědčila, že to jsem já určitě nepsal, ale opravdu to tam i v mých v odeslaných zprávách bylo. Nevím, jaké jsou filtry na diktování těch zpráv pro Siri, ale určitě jsem diktoval něco naprosto jiného. Naštěstí to manželka s kámošem v tu chvíli na trati vzali sportovně a prý si jen mysleli, že toho mám dost, že mě asi bolí to moje koleno.😵
Strava první Pražský maraton ZDE a tento druhý pokus ZDE.
Na co dát pozor:
- vemte si s sebou magnésko. Pokud ho nebudete potřebovat vy, tak někdo po 30. kilometru určitě a uděláte mu radost.
- pro doprovod jsou dobrá místa na mapě, kde se běžci opakovaně vrací. Je to u Vyšehradského železničního mostu po obou stranách, člověk pak probíhá kolem doprovodu 4x.
- radši nikomu při závodu nediktujte zprávy přes sluchátka😅
