Závod Velikonoční půlmaraton Prostějovem - 19.4.2026
Předzávodní déjà vu
Velikonoční půlmaraton Prostějovem jsem letos běžel podruhé. Stejně jako minulý rok mě i tentokrát čekal Pražský maraton, takže jsem Prostějov pojal zase jako přípravu.
Minulý rok jsem dělal tempaře kolegovi na desítce v tempu 5:20 jako součást přípravy na Pražský maraton. Letos se scénář opakoval s jiným kolegou. Jen tempo se posunulo na 6:20 a místo honění výkonu jsem hlavně řešil, jestli a kdy se přihlásí o slovo moje aktuálně namožené pravé stehno.
Desítka i půlmaraton startují společně a prvních sedm kilometrů běží stejnou trasu. Teprve potom se desítkáři otočí zpátky směrem do cíle.
Oproti minule jsem byl letos v nesporné výhodě, protože trať jsem si docela pamatoval a věděl, na co se po cestě připravit. Kde budou kopečky, stoupání, i kde dávat pozor v zamotaných ulicích.
První část jako tempař
Prvních 7 kilometrů jsem poctivě hlídal tempo, aby to můj kámoš nepřepálil. Běželi jsme na plánovaných 6:20, což pro mě bylo hodně oddechové. Ale bylo to fajn, nikam jsem tím pádem nespěchal a sledoval jsem, kdy mě začne bolet zmíněné stehno.
Po sedmi kilometrech jsme si navzájem popřáli štěstí a kámoš to otočil zpět - vstříc svému cíli. Teď už to bylo jen na něm.
Já pokračoval na zbytek tratě a čekalo mě nějakých 13-14 kilometrů o samotě.
Druhá část jako … tempař?
Rozběhl jsem se na svoje plánované maratonské tempo - 5:05. Běžci, kteří se mnou pokračovali, běželi dosud tempem lehce přes 6:10, takže jsem v podstatě všechny velice snadno okamžitě předbíhal. Až do 13. kilometru šlo všechno hladce a běželo se parádně.
A pak mě to přestalo bavit.
Narazil jsem na první běžce, kteří začínali odpadávat a začal jsem si připadat hloupě. Neměl jsem důvod se za něčím hnát, protože osobák mě rozhodně už nečekal. Toho jsem se vzdal už v první tempařské části. Tak jsem se začal zastavovat a zkoušel rozběhávat běžce, které jsem potkal po cestě.
Na svém zbytku trasy jsem takhle běžel asi se čtyřmi lidmi. S několika jsem prohodil pár slov, povzbuzoval a bylo fajn vidět, že byli rádi, když při tom jejich boji mohli být chvilku s někým jiným.
Narazil jsem i na mladého běžce, který byl už na 15. kilometru na mrtvolu. Říkal, že to prý přepálil na startu a zatím prý běžel pouze 10 km závod. Neměl ani hrudní pás, ale ani žádné hodinky. Nevěděl nic o tepovce, ale dokonce ani o svém tempu. Běžel tak úplně naslepo.😵 S ním jsem v běhu strávil nejvíc času.
Měl jsem sluchátka s hudbou, takže jsem někde kolem 18. kilometru volal manželce. Chtěl jsem vědět, jak doběhl kámoš. Prý ten konec sám zvládl a udělal osobák. Měl jsem i za něj radost. Manželka pak prohodila do telefonu, že prý "Kde jseš? Pohni, čekáme už tady na tebe!" Tak jsem ji ujistil, že už běžím a pokračoval jsem.🤷♂️
Závěrem?
Závod jsem dokončil za 1:58. Test nohy nedopadl slavně, začala bolet už v první polovině závodu (ano, i při tom pomalém tempu). Ale odcházel jsem spokojený. Užil jsem si být v první linii u kolegů, kteří běželi půlmaraton buď poprvé, nebo bojovali o svůj osobní rekord. Bylo fajn být u toho.
Zase jsem si uvědomil, že běhání někdy není o výsledku. A že sdílený zážitek může být nakonec silnější než čas v cíli. Což zní trochu jako citát z motivačního hrnku, ale tentokrát to byla asi pravda.😅
