Běžel jsem zatím tři maratony - na každý jinak připravený. Jednou jsem věřil algoritmu. Podruhé trenérovi. Potřetí už jen tomu, že to prostě "nějak dopadne".
1. Cesta algoritmu
Trénovat s Běžeckým trenérem Garmin?
Po dlouhém oddalování a běhání s Apple Watch jsem koupil Garmin. Jako člověk zvídavý jsem v aplikaci okamžitě našel plán na maraton a samozřejmě ho vyzkoušel.
Garmin umožňuje trénovat k určitému datu nebo jen na konkrétní cíl. Pro někoho, kdo vůbec neví, co má dělat a jak si trénink strukturovat, je to ideální řešení. Zadáte závod, nastavíte cíl a hodinky vás vedou. Garmin nabízí obecný plán nebo virtuálního trenéra. Občas dostanete předtočené video, obtížnost se jemně upravuje podle výkonu. Docela hloupá nevýhoda - ti hezcí virtuální trenéři se jménem a obličejem končí půlmaratonem. Pro maratony je k dispozici pouze obecný trenér.
Pokud si člověk na garminech takto nastaví do hodinek běžecký plán, stačí vyjít před dům nasadit sluchátka a vyběhnout. Na displeji hodinek se pak zobrazuje přesně, co mám dělat a stejná informace jde namluvená do sluchátek. Nemusím nic složitě chystat, nemusím nic řešit. Když se běží na tepovku, v uších mi hodinky řeknou, že běžím moc rychle nebo moc pomalu.
S tréninkem jsem byl vesměs spokojen. Byla tam různorodost a struktura. Do té doby jsem běhal buď naplno, nebo naplno.
Problém přišel v druhé polovině přípravy. Termín závodu se blížil a já si začínal všímat, že můj výkon tomu úplně neodpovídal. Hodinky mají algoritmy na předpověď výkonu, ale často to nereflektovalo moje reálné možnosti. Například běh na 3 hodiny v nízké tepovce měl skončit někde u 35 kilometrů. Já byl v tu chvíli kousek po 25 kilometrech a už jsem jen motal nohama.
A takových tréninků bylo víc. Končil jsem je s pocitem, že to asi funguje… jen ne úplně pro mě. Měl jsem tehdy 45 let a běžecký základ minimální. Půlmaraton jsem uběhl parádně těsně pod dvě hodiny a v cíli pokaždé hned odpadl. To bylo taky tehdy moje úplné maximum. Smířil jsem se tedy s tím, že to nějak dopadne.
Maraton jsem úspěšně dokončil. Od 35. kilometru to byl indiánský běh, ale dostal jsem se pod 4:30. Čas 4:19 byl pro mě tehdy něco úžasného.
Zhodnocení
Pokud je vám pod 35 let a máte Garmin, určitě vyzkoušejte. Je to zadarmo. Stojí vás to "jen" čas. Dáte svému běhu řád a vyzkoušíte věci, které byste sami nevymysleli.
Jen je dobré si uvědomit, že většina těchto plánů není psaná pro začátečníky 40+. Do tabulek už člověk prostě úplně nezapadá a čas na "jen tak zkoušení" je dost drahá komodita. 🤣
2. Cesta osobního přístupu
Trénink s trenérem běhu
Na druhý maraton jsem se připravoval s trenérem. Začal jsem s ním měsíc po svém prvním maratonu v Praze. Postupně mi chystal plány na všechny závody v průběhu roku. A hned za pár měsíců se mi podařilo pokořit všechny osobáky - od dvou mil až po půlmaraton. Po několika letech zaseknutí to byl obrovský posun. V únoru 2025 jsme spolu naskočili i na další Pražský maraton.
Zatímco Garmin tak nějak vezme data z předchozích běhů a pak odhaduje, začal můj trénink s trenérem u něj v laboratoři měřením zón. Další komunikace pak běžela přes web intervals.icu. Plán jsem měl na webu, tréninky mi skákaly rovnou do hodinek. Já se jen podíval do kalendáře, viděl, co mám běžet, a šel ven.
Technicky to tedy fungovalo podobně jako u Garminu - jen s jedním zásadním rozdílem. Plán se přizpůsoboval mně. Nedělám si iluze, že za těch pár korun měsíčně trenér seděl nad mým plánem s vážnou tváří, jako koncilium chirurgů při transplantaci mozku, ale když mi něco nešlo, přišlo zranění, nebo když jsem prostě jen chtěl něco preferovat, tak mi plán přizpůsobil.
Největší změna? Naučil jsem se běhat v zónách. Dřív jsem každý víkend drtil 20 kilometrů a kochal se, když jsem byl o pár sekund rychlejší. Longruny s trenérem najednou nebyly 5:30, ale 6:30 v Z2.
Skončil hon za egem. Začalo budování základu. Maraton jsem si užil úplně jinak. Finišoval jsem s časem 3:47.
Zhodnocení
Poprvé jsem měl jistotu, že pokud budu chtít, dokážu se ještě zlepšit.
Zjistil jsem, že nejlepší plán není ten v hodinkách. Nejlepší plán je ten, který respektuje moje tělo.
3. Cesta improvizace
Trénink bez konkrétního plánu na maraton
Ano, uběhnout maraton bez speciální maratonské přípravy. I to se dá. Nemyslím, že se někdo zvedne z gauče a vyběhne. Ale když máte nějaký ten základ, je to jiné. Kvůli kolenu (poraněný meniskus) jsem si jako pojistku objednal podzimní maraton v Lednici. Kdyby květnový maraton v Praze nevyšel, měl bych čas dát se do kupy.
Jenže květnový závod vyšel a já pustil Lednici z hlavy. Nebylo si už co dokazovat. Nějak to pak prostě odběhnu, osobák za 2025 už mám😅.
No a přišlo září. Udělal jsem si osobák na 4Drunu (10km), pak málem vypustil duši v Ústí (půlmaraton). A uvědomil jsem si, že za 20 dnů mě čeká dalších 42kilometrů v Lednici. Nastala panika, rychle sehnat ubytování (Lednice už téměř beznadějně vyprodaná) a oznámení trenérovi, že jsem tak nějak zapomněl, ale že mě čeká maraton.
Trenér mě ubezpečil, že sice na maraton jsme cíleně vůbec netrénovali, ale že naběháno mám. 🤷♂️
Dal jsem jeden 30 km dlouhý běh, vyzkoušel gely a už se v podstatě šetřil.
Konkrétnímu průběhu maratonu v Lednici jsem se rozepsal v dalším článku. Přes všechny hrůzy, co se konaly, jsem končil nakonec s dobrým časem 4:08 a odcházel jsem spokojený. Závod jsem si nakonec docela užil a málem zaútočil i na svůj osobák.
Zhodnocení
Pokud máte základ a zkušenosti, maraton je víc test hlavy než kilometrů.
Ale podstatou je kontinuita. Menší cíle během roku, pravidelnost, udržování kondice.
Bez toho hrozí nejen špatný čas, ale hlavně zranění.
Co mi ty tři maratony ukázaly?
Ukázaly mi, že po čtyřicítce už člověk nemá úplně luxus zkoušet všechno metodou pokus-omyl. Ne že by to nešlo. Jde. Jen to bolí víc a trvá to déle. 😅
Algoritmus v hodinkách je fajn a člověk má pocit, že ho někdo vede. I ta improvizace náhodného závodu mimo plán má svoje kouzlo. Připomíná to mladickou drzost - "nějak to dopadne". A ono to většinou fakt nějak dopadne. (U mě málem zraněním, ale o tom jinde.)
Největší rozdíl pro mě nakonec nebyly nové hodinky ani víc kilometrů. Byla to zpětná vazba. Někdo, kdo mi řekl, že běžím moc rychle, i když jsem měl pocit, že běžím pomalu. Někdo, kdo mi dovolil brzdit, když jsem měl chuť zase něco dokazovat.
A upřímně? Měsíce zkoušení věcí, které už jsou dávno vymyšlené, jsou dost drahý koníček. Časem, energií i tělem. Ego na Stravě je fajn motivace, ale není to tréninkový plán.
Kdybych měl dnes něco doporučit běžci 40+, který to myslí aspoň trochu vážně, tak to není konkrétní aplikace ani značka hodinek. Je to někdo, s kým se dá mluvit. Trenér, zkušenější běžec, kdokoliv, kdo dá zpětnou vazbu.
Protože po čtyřicítce už nejde o to běhat víc. Jde o to běhat aspoň trochu víc chytře. 👍
